Anne z Veselského vršku

Psi z ostrova Phu Quoc
První přesnější popis psů z Phu Quoc nám dává J.A.Peterson v časopise z r. 1895, přičemž se opírá o zprávu dr.F.Doceula, který získal v Kambodži dva psy této rasy. Rodiče obou psů byli do Kambodže dopraveni z ostrova Phu Quoc. Doceul s oběma psy odchoval několik vrhů a tři z mladých psů věnoval Jardin d' Acclimation v Paříži. Jeho popis plemene je velice podobný popisu A.Haucka, snad je ještě podrobnější v detailech - podstatný rozdíl oproti dnešnímu ridgebackovi je zejména v postavení uší - u psa z Phu Quoc byly uši vztyčené vzhůru.
To, že existuje souvislost mezi hotentotským psem a psy z ostrova Phu Quoc, sice někteří autoři předpokládají, ale nebylo to nikdy dokázáno. Jestliže mají původ na ostrově Phu Quoc, tak musely tyto psy přivézt do Afriky mořeplavecké národy již velice dávno. Možný je však i opačný postup. Námořníci mohli hotentotské psy dovézt na ostrov a ti se odtud dostali na pevninu a zachovali se jak na ostrově, tak v odlehlých oblastech Thajska až do dnešních dnů - Thajský ridgeback. To jsou však jen spekulace.
Je nutné počítat s tím, že ridge se na psech může vyskytnout na více místech, která jsou od sebe vzdálena, a protože je tato mutace dominantně dědičná, mohla se udržet po staletí bez zásahu člověka do chovu.
V jednom z článků v časopise "Der Hund" píše v roce 1957 nejmenovaný autor: "Když přijeli první misionáři, lovci šelem a evropští obchodní cestující, našli u novorozených psů pozoruhodný hřbetní hřeben". Pravděpodobně se tímto setkali s psím plemenem, jehož původ sahá několik tisíc let do africké minulosti. Hotentoti lovili pomocí. tohoto psa s hřbetním hřebenem lvy, kteří ohrožovali jejich stáda dobytka a černoši Bantu je drželi jako jediné domácí zvíře.

Časem došlo k tomu, že se psi dovezení Evropany - bloodhoudi, mastifové, dogy, chrti, teriéři a další - smísili s africkými. Ale navzdory těmto křížením se ve většině připadů prosadil vyložený hřbetní hřeben.
Pes Šenzi kmene Hotentotů byl patrně menší než dnešní Rhodéský ridgeback. Své dnešní velikosti dosáhl křížením s anglickými bloodhoudy, pointry, německými ohaři a pravděpodobně také retrívry. Z těchto křížení vzešel tak kolem poloviny minulého století jihoafrický pes, nepoddajný a tvrdý, ne nepodobný dnešnímu dalmatinovi, avšak zpravidla červený nebo žíhaný. Většina těchto psů zdědila ridge od starého hotentotského psa.
Tito psi byli používáni bílými osadníky k lovu, ale také jako hlídači jejich farem. Osadníci vedli nemilosrdný boj proti zdejší divoké zvěři. nemálo ji zcela vyhubili, jinou přivedli na pokraj vyhynutí. Jejich psi museli být tak robustní, aby byli odolní vůči klimatickým podmínkám a v případě nouze necouvli během lovu, nebo jako hlídači stád ani před Ivem.
Dnešní podobu psa tedy formoval především účel jeho použití. Lze se sotva domnívat, že byl přitom kladen větší důraz na ridge.

Pronkrug přichází do Rhodésie
V roce 1875 (1879) přivezl domů stařičký misionář Charles Helm z jedné misijní výpravy napříč zemí Matabele za Swellendamu dva "pronkrugy", které dostal darem. Misijní stanice Charlese Helma byla tenkrát výchozím bodem pro cestovatele po Africe. Jedním z návštěvníků byl také Cornelius van Rooyen, farmář z Plumtree. Byl nejen farmářem, ale také úspěšným lovcem šelem. Oba pronkrugové se mu velmi líbili a především jejich lovecké kvality na něj udělali velký dojem. Vypůjčil si oba psy a zkřížil je s německými dogami a evidentně také s různými loveckými psy evropského původu. Všichni kříženci vykazovali ridge podle svých rodičů, pronkrugů. Protože van Rooyen měl pověst lovce šelem, také ostatní lovci chtěli mít takovéto psy. Co všechno bylo společně kříženo, není dnes již známo, každopádně byli v tehdejší Rhodésii (dnes Zimbabwe) kolem roku 1900 van Rooyenovi "Lion-dogs" široko daleko slavní, neplatili však v žádném případě za zvláštní plemeno.
To se změnilo poté, co se začalo toto plemeno zajímat Francis Richard Barnes v Bulawayo, V roce 1915 získal svého prvního "lvího psa" jménem "Dingo", potomka z van Rooyenova chovu, Barnes získal také jednu farmu v Fightree a začal zde s chovem "lvích psů" v chovatelské stanici "Eskadle", což bylo jméno jeho farmy, "Eskadle Jock", "Leo" a '"Eskadle Connie" byli první známí psi z jeho chovu, Už v roce 1902 byl v Bulawayo založen první "Lion-dog Club", který však evidentně nebyl příliš aktivní, V roce 1922 svolal F.R.Barnes
nově do Bulawayo kolem dvou tuctů chovatelů tohoto plemene a založil s nimi "Rhodesian Ridgeback Club", Společně s C.H. Edmondsem a B.W.Durhamem sestavil Barnes v roce 1922 první standart tohoto plemene, přičemž si vzal principielně za vzor standart dalmatinů, Vroce 1924 uznala organizace "South African Kennel Union" toto plemeno jako rhodéského ridgebacka. Prominentními chovateli byli tenkrát F. R.Barnes se svou chovatelskou stanicí '"Eskadle", paní M.L,Dicksonová s chovatelskou stanicí "Drumbuck" a pan T.Kedie Law se svou chovatelskou stanicí "Avondale", Mnozí z dnešních psů pocházejí ze psů těchto chovatelských stanic.

Rhodéský Ridgeback přichází do Evropy
V Evropě se první ridgebackové z .jížní Afriky objevily poprvé mezi lety 1850 a 1870, kdy byli vystaveni v londýnském ZOO jako "Exotic Dogs". V té době se také nazývali "African Bloodhounds".
VIastní chov rhodéských ridgebacků započal v Anglii v roce 1927. Tehdy importovala paní J.Plazerová rhodéského ridgebacka z jižní Afriky. Je popisován jako pes podobný teriérovi se čtyřma bílýma nohama. Další importy následovaly v roce 1928. Za zmínku stojí psi "Viking" a "Leo" z chovatelské stanice "Avondale", se kterými G.Millers založil linii "Owlsmoor", důležitou pro další chov, V roce 1932 vystavovala paní Plazerová poprvé dva psy na Kennel Club-Schow. Psi vzbudili určitou pozornost. Další ridgebacky ímportoval vikomt Furness, kteý je použil k vytvoření malé lovecké smečky. Vlastní vzestup plemene však začal v Anglii v roce 1952 založením "Rhodesian Ridgeback Club of Great Britain'". Dnes se v Anglii zabývá chovem rhodéských ridgebacků okolo 50 větších chovatelských stanic.
Na kontinent však přichází rhodéský ridgeback mnohem později. Před zhruba dvaceti lety byli v Německu jednotliví majitelé rhodéských ridgebacků především Angličane a Američané, kteří si vzali do Německa psy s sebou ze své vlasti. Existovali také lidé, kteří získali ridgebacky přímo v Africe, Je možné, že příležitostně došlo k vrhům, které nebyly registrovány v žádné chovné knize,
První vrh s prokázaným původem se uskutečnil v Německu v roce 1974. Chovatelka Anne Mullrová z Helvesieku darovala první vrh svým přátelům a členům rodiny, protože tenkrát bylo plemeno v Německu ještě úplně neznámé. V roce 1976 byl pak 17-ti přáteli plemene rhodéského ridgebacka založen „Ridgeback Club Deutschland", jehož počet členů vzrostl nadnes asi 300 členů. Mezitím existují další tři kluby se zhruba 400 členy.
Ve Švýcarsku se uskutečnil první vrh ridgebacků v roce 1957. V roce 1980 byl založen "Rhodesian Ridgeback Club" ve Švýcarsku, který má momentálně 217 členů.
V České republice v současnosti existují dva kluby chovatelů rhodéských ridgebacků: český a moravský.
Rhodéský Ridgeback se stal u nás známým také pod názvem "lví pes", a to proto, že byl ve své vlasti používán k lovu lvů. Úloha těchto psů spočívala v tom, že měli lva vystopovat, zastavit, obklíčit a tím mu znemožnit útěk do té doby, než se na místo dostavil lovec.
Kdo ze psů neby1 dostatečně rychlý a mrštný, aby se vyhnul útokům šelmy, ten byl nekompromisně při prvním nasazení vyřazen. To byl nanejvýš účinný výběr pro šlechtění, který utvářel charakteristický obraz plemene až do dnešních dnů.
Dnes, když v jižní Africe nejsou lvi jako zvěř k dispozici, převzal pes jiné úlohy.
Rhodéský ridgeback je dnes stále více využíván jako hlídací pes. Své lovecké schopnosti však dokazuje ridgeback při správném vedení i dnes.
Pokud si má však rhodéský ridgeback podržet vlastnosti všestranně upotřebitelného psa, pak se nesmí stát příliš velkým a těžkým.